A nerozmazlí se, když ho budu nosit?

Otázka, nad kterou přemýšlí skoro každý.

Nebude plakat pokaždé, když půjdu pryč? Nebude chtít, abych ho v šátku odnesla k maturitě? Naučí se chodit? A budu si moci ještě někdy v životě sama dojít na záchod? Pojďme se podívat, jak to je.

Je velká škoda, když jsou rodiče svým okolím nebo různými odborníky odrazováni od toho, aby se dotýkali svého dítěte, reagovali na něj a nosili ho. Je opravdu možné láskyplným dotekem nějak poškodit vývoj dítěte? Už vás někdo „pokazil“ tím, že vás objal, když vám bylo smutno nebo naopak hezky?

Častým omylem je, že dítě je pasivní a že bez námi řízeného tréninku nedosáhne samostatnosti. Děti v sobě mají cosi jako "osamostatňovací program" a svým narozením nám o tom podávají jasný důkaz. Představte si, že by někdo těhotné ženě říkal - "ty ho tam furt máš v tom břiše, dej ho na chvíli ven, zvykne si a nebude chtít vylézt!" Všichni víme, že se každé dítě dříve nebo později narodí. Stane se tak ve chvíli, kdy se jeho potřeby kyslíku a výživy zvětší natolik, že mu k jejich pokrytí přestane stačit děloha a placenta - a tak se narodí, čímž učiní jeden z největších osamostatňovacích kroků svého života. Nepotřebuje k tomu trénovat a být odkládáno, prostě to udělá.

Miminko porodem opouští dělohu a přesouvá se do máminy náruče. Ta se mu stává zdrojem naprosté většiny důležitých věcí - výživy, podnětů, dotyku, lásky, péče. Jen ten kyslík už je přímo ze vzduchu. A stejně, jako dítě opustilo dělohu, opustí jednou i mateřskou náruč - postupně, po malých krůčcích. Které občas proloží velkým vývojovým skokem :)

Strach z rozmazlení jde často ruku v ruce s obavami, jestli nebude dítě na rodičích závislé. Je důležité si připomenout, že právě narozené miminko je na rodičích zcela závislé. Dosud závisel jeho život na výživě, která k němu proudila přes pupeční šňůru a plodovou vodu, neustále bylo obklopeno mámou, která se ho vlastně neustále dotýkala. Teď je závislé na mlíčku z mámina prsu - které mu poskytuje výživu, ochranu i útěchu. Je závislé na mámině doteku, který poskytuje výživu a potěšení celému tělíčku (mláďata, která dostávají mléko, ale nikdo se jich nedotýká, umírají. Dotek je naše základní potřeba). Je závislé na tom, že ho máma zahřeje a že ho bude brát s sebou a nenechá ho napospas a samo. Miminko je prostě závislé, to je fakt.

Tahle závislost a potřeba být s rodičem se zdaleka netýká jen miminek - dítě postupně zvládne víc a víc věcí samo (čímž potvrzuje svůj osamostatňovací program), ale rodiče potřebuje pořád. Potřebuje, aby byli dostupní a k dispozici, aby naplňovali ty potřeby, na které dítě samo nestačí, aby tvořili bezpečný ohraničený prostor, v jehož rámci se dítě bude vyvíjet a osamostatňovat svým tempem. Není potřeba ho postrkovat, protože je to tak v tabulkách nebo proto, že sousedovic Kuba už "to" (ať je to cokoli - chození na nočník, spaní celou noc, pojídání příkrmů či jízda na kole) dávno umí.

Každé dítě v sobě skrývá ohromný potenciál. Každé dítě ve svém životě dokáže spoustu zázračných a velmi komplikovaných věcí - naučí se chodit, nejspíš se naučí kotrmelec, možná i salto vpřed či vzad. Možná bude umět jezdit na koni a dost pravděpodobně bude schopné spočítat trojčlenku a přečíst si tlustou knihu. Možná vynalezne něco velkého a možná bude umět uvařit bramboračku. Možná bude umět tohle všechno! Není to ale vůbec jednoduché - a cenou za to, že jsme my, lidé, schopni všech těchto věcí, je dlouhý vývoj jedince spojený...se závislostí na rodičích.

Potřebujeme hodně péče, abychom dokázali velké věci. Tou možná největší věcí je schopnost milovat. Ta se nejlépe trénuje tím, že jsme milováni - což malému miminku nejsnáz dáme najevo tím, že na něj budeme reagovat, že ho budeme brát vážně, budeme se ho dotýkat. Budeme ho mazlit a rozmazlovat. Budeme s ním.

Když se tedy rodiče ptají, jestli se nošením v náruči (ať už tam miminko drží rukama nebo šátkem) a reagováním na jeho potřeby nerozmazlí, ptají se vlastně, jestli opečovávané miminko někdy jejich náruč opustí. Ano, opustí. Není potřeba ho k tomu nějak trénovat, každé dítě má svůj čas. Bude to postupné - kousek odleze, vrátí se, postaví se, vrátí se, začne chodit...a vždycky půjde o kousek dál. Jednou ale odejde - s naplněnými potřebami, s vědomím, že o něj bylo dobře postaráno, se schopností předat lásku a péči svým dětem.